top of page

Thajsko

Tři měsíce v asii

 

Předmluva:

Pokud se ptáte, co člověka, přiměje k cestování po Asii a jak probíhali přípravy, bylo to asi nějak takto:

Asie obecně mne fascinuje už od mala a měl jsem sen se tam někdy podívat.  Asi před rokem nebo dvěma, jsem byl s bratrancem na Filipínách, čímž se mé přání částečně splnilo, ale nebylo zcela ukojenu a tak… 

 

Na můj odjezd měla velký podíl tragická událost v rodině. Po které jsem se odstěhoval z rodné Prahy do maličkého Trutnova. Dalším signálem byl fakt že bratranec, projel sám jedním tahem, Čínu, Maledivy, Vietnam. A jelikož mi změna prostředí nijak nepomohla a utápěl jsem se ve smutku. Cítil jsem, že by to chtělo změnu, nějaký restart, tak jsem si začal pohrávat s myšlenkou, že bych to zkusil taky a odjel na čas do Asie. No jo, ale kde vzít peníze? Jelikož jsem se dvanáct let věnoval profesionálnímu fotografování, které mě od tragické události v rodině přestalo úplně dávat smysl, bylo rozhodnutí jasné, zruším ateliér a prodám veškerou fototechniku. Asi týden jsem přemítal a došel k jednoduchému závěru: 

Děti ani partnerku nemám, je mi pětatřicet, jsem v plné síle, tak kdy jindy, když né teď..? A tak jsem poslech svůj vnitřní hlas, který volal po dobrodružství a zároveň jsem cítil že je tu šance, která se už nemusí opakovat, a tak jsem koupil jednosměrnou letenku do Bangkoku a bylo jasno, teď už musím vyrazit! Zvládl to bratránek, tak proč ne já. A tak jsem vše prodal, sešlo se mi cca 200K, počítám že bych mohl 3-5 měsíců pobýt někde v Asii. 

Ještě, než jsem stihl odletět, se mi zdálo že jsem koupil přes čínské stránky vstupenku na koncert Baby Metal. Když jsem se druhý den probudil po bujarém večírku a zjistil, že se mi to nezdálo a že vstupenka, která vyšla v přepočtu na více než čtyři tisíce korun je v mám emailu, tak bylo jasno kam pojedu z Thajska, a to na Taiwan! Následující den dávám v práci výpověď a netrpělivě čekám, než skončí dvouměsíční výpovědní lhůta. 

Konkrétní plány nemám, ani jsem moc plánovat nechtěl věděl jsem jen to, že v Thajsku chci asi na Phuket, a rád bych viděl Vietnam, kde mám naplánováno nejvíc, chtěl bych navštívit dvě tři města a ideálně ho projet od Ho Či Minova města, až do Hanoje. O Taiwanu jsem přečetl pár cestopisů a jen mne utvrdili že je správná volba. A jak to vše dopadlo?

 

 

 

Thajsko

 

A je to tu, konečně! Do krosny jsem naházel vše potřebné i nepotřebné a vydal se vstříc novému dobrodružství. S příjemným šimráním v pod bříšku nastupuji do letadla a hlavou se mi honí všemožné scénáře mé cesty… Po bezmála 24. hodinovém úmorném letu se dvěma mezipřistáními, jsem konečně v Bangkoku na letišti. Mírně bloudím po letišti, kde vyměňuji nějaká ta Eura a kupuji datovou měsíční SIM kartu jen s daty (cca 600,- kč 10 GB), abych mohl na internet, který je pro mě na cestách nezbytností. Po chvíli dalšího bloudění jsem konečně našel autobus do centra. Stál přímo naproti východu z letiště. Těším se na hostel. Po nekonečných cca 20. minutách čekání v příjemně klimatizovaném autobuse, (než se řádně zaplní), se autobus konečně rozjel. Já tradičně sleduji cestu pomocí gps na mapě abych vystoupil co nejblíže ubytování… Když jsem konečně vystoupil v džínách a mikině (jelikož v letadle je fakt zima). Praštilo mě asi 40 C° Vedro! Kouknul jsem do mapy, kam mám jít a vyrazil směr hostel. Po 20. Minutách úmorné chůze v „příjemných“ 40C, jsem myslel že "chcípnu". 
Konečně jsem na místě. Na recepci k mému úžasu, bylo vše vyřízeno během asi 3 minut (ubytko jsem pořídil přes aplikaci Hotels.com). Drobná postarší Thajka vzala klíče od pokoje a svižně vyběhla do třetího patra, já splavenej po cestě, nesouce na zádech narvanou krosnu, pro pětičlennou rodinu a v předu narvaný batoh plný nezbytných zbytečností, jsem za ní lezl schod po schodu s jazykem na vestě. Konečně se ocitám v pokoji Uff, zahazuji krosnu i batoh, pouštím ventilátor na zdi a znavený padám na postel. Po asi hodině odpočinku, dávám sprchu a nabírám sily a vyrážím na prvotní průzkum města...

Zážitky z Bangkoku v kostce:
Za dobu, co jsem byl v Bangkoku jsem viděl leccos. Sklíčenost chudinských čtvrtí, honosnost obchodních center přesahující veškeré mé fantazie, upřímně jsem nic podobného jaktěživ neviděl a hlavně, ani nečekal...  Jedna z mnoha věcí, která mne mnohdy až „šokovali“ byli záchody v luxusních nákupních centrech, kde asi největší woow, byli záchodové mísy, kde jste si mohli intuitivně navolit teplotu vodu, intenzitu a směr trysky, po vykonání lidských potřeb. Poté co jste vstali se WC samo spláchlo a prkénko se otočilo kolem do kola a samo se očistilo!!! No tak to jsem ještě neviděl WooW... 

Navštívil jsem místní divadlo, (Siam Niramit Theatre). Což bylo něco naprosto úžasného! Obešel jsem několik chrámů vyšplhal na "nejvyšší" poutní místo v Bangkoku kde jsem cestou na horu potkal asi třicítku zvonů 50x30 cm a samozřejmě mi to nedalo a zvonil na ně, a tak nějak jsem doufal že z toho nebude problém  (Později jsem zjistil že se tím odhání zlí duchové a zvonit se na ně má!) Když jsem byl zas dole ze všech zbylých sil jsem mocně udeřil do obřího mosazného v průměru asi sto padesát cm širokého gongu, který udělal ten typický hluboký woow zvuk který se rozléhal širým okolím... Gong byl umístěn na rohu budovy, kterou když jsem po té obešel seděl hned za zdí postarší Thajský mnich v typickém oranžovém plášti, kterému jsem v tváři četl naprosté „nadšení“ pro mé potěšení z oné ohlušující rány... Dále jsem pozdravil obří 5m sochu Buddhy, která byla opodál a pokračoval dál do města, kde jsem: 
Několikrát vyhodil jídlo, protože, bylo tak hnusný, že se to nedalo žrát. Nebo jsem ho sežral a pak mě pálila huba ještě hodinu... Ochutnal kus masa na klacku, který jsem koupil od paní, co měla před chrámem pouliční pojízdné bistro za 15Thb ( 12kč) čekal jsem dva dny co my z toho bude. Nejen že to bylo dobré, jako strips v kfc!!! Ale z ničeho, co jsem doposud v Thajsku ochutnal mi "zatím" nic nebylo. Tak snad to tak vydrží i nadále.  Cestoval po místní řece. Kterou jsem objevil třetí den pobytu a zjistil že nemusím platit 200 až 400 thb za tuk tuk ale jen 15thb za deset zastávek. Cesta po řece se pro mě tedy stala nejlevnější a myslím i nejbezpečnější v dané oblasti. Již jsem nemusel šlapat 45 minut k nejbližší zastávce metra. Tak to dopadá, když se ubytujete v nejlevnějším hostelu v Bangkoku a nic si nezjistíte o možnostech dopravy v dané lokalitě...  Svezl jsem se místním, tuk tukem i metrem, které je ve všech ohledech modernější než jen to Pražské, a rozhodně je mnohem novější a hezčí než metro ve francii!!! (Kde mají 14 tras a zde jen 4-6..) Mimo jiné, jsou na většině zastávek, obří TV s reklamou mnohdy i několik s rozměrem cca 2x4 metry to je něco co nijak nepotřebujete, ale pro mě to bylo vcelku fascinující další woow. Samozřejmě turnikety a samoobslužné dotykové automaty na lístky, které jsem neviděl ani ve francii. Některé linky jsou plně automatizované jako ve francii tedy bez řidiče. Celkově je metro fakt čisté. A je v něm neskutečná zima cca 20C° Ochotný personál, který vždy poradí. A když i úmyslně přejedeš tak se nic neděje turniket tě nepustí a prostě doplatíš u východu...

Včera jsem náhodou zabloudil do "centra" a zjistil že jsem poblíž nechvalně známých sexy uliček plných barů a spoře oděných dívek, které na každého cizince pokřikují a lákají do svého podniku. No odolal jsem, ale úplně chápu že jsou bary plné Evropanů a dalších cizinců, nicméně radši rychle zmizím. :) Holky byly nádherné, ale zdraví je mi přednější.  Zamáčknu slzu a pokračuji zpět na metro. Po dvou přestupech a asi 40 minutách jsem konečně v cílové stanici. Mířím k lodní zastávce a těším se na večeři. Na zastávce lodi k mému úžasu zjišťuji že poslední loď mým směrem odplula před pěti minutami! S obrovským nadšením, se vydávám na svou první procházku nočním Bangkokem. Jelikož mam hlad jak sviňa. Cestou se stavuji v obchodě 7/11 kde si kupuji sendvič, který my na počkání rozpečou. Později dávám večeři a ukládám se ke spánku.

Třetí den pobytu jsem si vytyčil cíl, že navštívím divadlo, (Siam niramit theatre). Od recepční v hostelu se dozvídám že lze cestovat za 15 thb lodí deset zastávek, tam přestoupím na metro. Též dostavám typ na zajímavé obchodní centrum, kam my říká ať se určitě podívám!

Ok, vydávám se tedy na lodní zastávku, vzdálenou od hostelu asi deset minut chůze. Kterou díky mapě v telefonu nalézám bez obtíží. Hravě kupuji jízdenku za 15thb užívám si svou první plavbu v rozbořeným říčním korytem. Přirozeně fotím vše zajímavé i nezajímavé, abych měl později co promazávat. Skoro každá zastávka je naštěstí očíslována, tedy hravě vystupuji na místě určení. Pomocí mapy nalézám zastávku metra. Nenápadně stojím uprostřed haly metra a nevěřím svým očím. Obří obrazovky 2x4 nebo 3x6 metry jsou snad všude. Samoobslužné turnikety s dotykovou obrazovkou, kde stačí přepnout jazyk a vybrat z bohaté nabídky dvou jazyků! Volím tedy angličtinu a kupuji lístek do nejbližší stanice přestupu. Předtím se však radím se asi deset minut s paní za přepážkou, jak se vlastně dostanu do cílové stanice. Je my sděleno že musím dvakrát přestoupit.  V soupravě se ujišťuji že jedu správným směrem. Ochotně se mně ujme spolucestující, který bude také přestupovat tam co já. Výborně jdu tedy za nim a první přestup zvládám hravě. V další přestupní stanici mně turniket nechce vypustit. Okamžitě mně zaregistruje ochranka a řítí se ke mně. Tuším, že je zle. Měl jsem jízdenku jen do první přestupní stanice. Ochranka my bere žeton a obratně jej sune do turniketu. Nic. Muž z ochranky my kyne paží abych šel k prosklené přepážce. Načež my otevírá postranní turniket a přeje hezký den! V němém úžasu nic nenamítám a pokračuji intuitivně dále v přestupu. Kde kupuji lístek do cílové stanice. Vystupuji a na mapě zjišťuji že je nákupní centrum asi 4km musím přes most na ostrém slunci, je vedro. Spása, je tu přívoz! V loděnici poprvé narážím na drobnou jazykovou bariéru. Přívoz prý na druhou stranu řeky nejezdí. Ptám se dalšího muže, ale tváří se jako by anglická slova, která vypouštím z úst slyšel poprvé v životě. Nu což užívám si rozpáleného slunce cestou přes most a nadšeně kráčím do určitě úžasného nákupního centra... :( Pochvíli jsem konečně na místě. Po vstupu do centra zůstávám stát jako zkoprnělý. Sloupy připomínající antický rozmach Říma, zdobené "zlatem" "pozlacené" jezdící schody a veškeré kovové doplňky v barvě zlata dávají centru zvláštní atmosféru luxusu a blahobytu. Vyjíždím do prvního patra kde, nacházím pro mě běžné obchody, v kterých nakupuji v Praze: Louis Vuitton, Lacoste, Hugo Boss a další těmto podobné. Z poza rohu na mně vykukuje automobilka Aston Martin a jeho nabídka vozů. Následují další značky: Porsche, BMW, Mercedes, Maserati! Poté co se plně nabažím tři pater luxusu. Sjíždím do mínus jedničky, kde se ocitám v úplně jiném světě! Asi deset metrů od schodiště je obří pompézně vyzdobená "kašna" v které je několik kánoí z nichž se zvedají páry z nejrůznější thajské pochutin, které připravují stylově oděné Thajky. Se zájmem prohlížím nejrůznější pokrmy a mám ukrutný hlad. Ale ochutnávat místní speciality se my nechtějí. Tak kupuji jen sušené banány. A maso na klacku. Kolem obří kašny je mnoho obchodů s jídlem. Tematicky slazených v jeden celek. Je to opravdu zajímavá podívaná, no woow. Kam se hrabe Centrum Chodov 🤣🤣🤣

Rozhodl jsem se na zítřek koupit lístky do divadla a vypravit se dnes k němu abych zítra nebloudil... K mému úžasu je divadlo na druhém konci Bangkoku, přejíždím tedy metrem celý Bangkok, a po cca dvou hodinách se ocitám v cílové stanici, už je téměř tma hodiny ukazují něco kolem osmnácté hodiny. Mapa v telefonu my ukazuje podivnou cestu kolem dokola k hlavnímu vstupu 4 km. Přičemž by se to mělo dát jistě objet i jinak. Ptám se tedy kolemjdoucích kudy k divadlu a opravdu, po asi osmi stech metrech přicházím k divadlu druhou stranou. V zápatí na pokladně zjišťuji že lístek stojí 1500,- thb že cena kterou mají na internetu, je jen při objednání přes internet. Váhám tedy co teď představa, že sem zítra pojedu tři hodiny přes celé město mně nijak veselá nepřijde. Dále se dozvídám že mohu na představení dnes že začíná za dvě hodiny. Woow, to by bylo super. Smířen s osudem kupuji vstupenku. V jejíž ceně je prohlídka zahrad s typickými Thajskými řemesly a malé divadelní vystoupení před tím hlavním. Po vstupu do areálu mne přivítá obrovský tvoř s podivně dlouhým nosem. Ano to bude slon říkám si. V zápěstí z poslední stokoruny kupuji za 20thb misku okurek. Stojím od slona na dva kroky, dělí nás jen kus špagátu. Mohu tedy slonisko poškrabat za uchem nebo na chobotu. Nicméně cpu slonovi před chobot jeden okurek po druhem. Slonisko my obratně chobotem bere okurky z ruky a já mám svůj další woow zážitek. Thajsko, to je mazec. Procházím se zahradou a dělám několik cool černobílých fotek místních řemesel. Poté následuje fajn malé divadelní vystoupení.

Následně usedám v obřím sále se sedačkami identickými jako v cimema city. Na plátně před oponou běží reklamy a upozornění na vypnutí telefonu a zákaz focení, na který jsem byl důrazně upozorněn i u vchodu. Náhle se na plátně zobrazí obraz krále a všech cca dvě stě až čtyřlista lidí v sále povstanou, já samozřejmě také. Zazní Thajská hymna. Poté začíná představení, během kterého se náhlé 1/4 pódia během okamžiku promění v řeku do které až po krk skočí jeden z herců a následně po propluje několik kánojí. V další scéně lítají vzduchem lidé, aniž by byli vidět lana. Vše vypadá naprosto profesionálně. Střídá se scéna za scénou, které líčí Thajské dějiny či pověsti. Celkový zážitek z představení je pro mě další woow...
Nicméně je něco kolem desáté hodiny večerní a já pádím na metro a přes celý Bangkok s nadějí že bych mohl stihnout poslední loď. Po asi hodině a pětadvaceti minutách konečny vystupuji. Po necelém kilometru chůze k loděnici zjišťuji že je již zavřeno. Radostí skáču dvacet centimetrů nad zem a chvílemi levituji jakou mám z toho radost. Vyrážím na svou druhou noční procházku Bangkokem. Vyčerpaný přicházím do hotelu s nadšením vyšplhám do třetího patra, a ještě ve dveřích usínám.

Královské zahrady a paláce.
Následující den vyrážím z hotelu s myšlenou vytyčeného cíle, ke kterému chci dojít pěšky. Po asi hodinovém plahočení po rozpálených ulicích Bangkoku to vzdávám a beru tuk tuk. Nechávám se dovést k vytyčenému cíli, a to královskému museu. V cíli se však dozvídám že vstup je možný jen v dlouhých kalhotách! Vydávám se tedy prozkoumat alespoň okolí. Opodál my, jaká si ženština nabízí tepláky za 150thb. Přemýšlím, jestli je nekoupit a nevrátit se. Je vedro a vracet se mi 200 m nechce. Přicházím na konec ulice a vidím davy lidí. Velkou dlouho zeď a za ní nespočet zlatých vězí a kopulí. Na mapě zjišťuji že je zde královsky palác a královské zahrady. Náhle začíná slušně pršet. Kupuji dámský deštník, a znovu jsou my nabídnuty tepláky za 200 thb a podána informace, že vstup do paláce je jen fifty thb. Následně zjišťuji že nikoho do komplexu nevpustí v kraťasech, tedy se znechuceně vracím asi 200 m abych koupil levnější tepláky za 150thb. Pod skromným přístřeškem, v kterém si vymezuji nezbytný prostor na sebe soukám tepláky velikosti XL. Mou velikost samozřejmě nemají. :( Guma se natahuje a slušně zařezává do kdysi namakaných boků a boří se do tukové tkáně. Udělám první krok a slyším snad všem známý zvuk praskajících stehů. Super! V rozkroku se objevuje menší dírka. Nu nic postupuji opásán brašnou, foťákem držíce deštník a v úžasném těsném teplákovém úboru se prodírám davem a plný očekávání se ženu k pokladně. Poté co vystojím frontu zjišťuji, že vstup není fifty thb ale pět set thb. Shit! Kolik? Ptám se znovu nevěříce u pokladního okénka? Muž za přepážkou, aniž by zvedl zrak pokyne na ceduli formátu A4, kde je jediný nápis. Entry 500,- thb. Pomalu mne opouští můj pověstný klid v duši investoval jsem do deštníku pak do tepláků, co se dá dělat. " Radostně povoluji gumu tepláků a šmátrám pod ně do kapsy od kraťasú a platím 500thb (můj denní rozpočet) a postupuji dále spolu s davem. Během mé prohlídky přestává pršet a je opět nesnesitelné horko. :( Po kompletním prozkoumání královských zahrad a paláců se usadím na kraji komplexu na terasu restaurace a tlačím do sebe zmrzlinu, abych se ochladil. Náhle se během okamžiku změní barva nebe z blankytně modré na tmavě modrou až černou a rozpoutá se peklo! Provazy vody spolu s kroupami se valí na zem a hlavy turistů v doprovodu s blesky a pořádným hromobitím. Všude přítomní lidé zmateně pobíhají sem a tam. Já vše pozoruji, jak akční scénu z katastrofického filmu. Sedíce na terase, si v klidu užívám zmrzlinových hodů. 


Nejradši bych v Bangkoku klidně ještě týden, pobyl ale prachy to tu žere jak kobylky úrodu... :(

  

Na recepci v hotelu škemrám o radu kudy nejlépe na letiště. Recepční, která my již včera velmi dobře poradila kam se vydat na výlet, v Bangkoku, kterou jsem za to odměnil čokoládou studentská pečeť. Nyní my s nadšením a s úsměvem od ucha k uchu div se jí papula neroztrhne chválí čokoládu na které si pochutnala celá její rodina. Ochotně my sděluje informaci, že jsou v Bangkoku dvě letiště a na to mé že jede z vedlejší ulice jede autobus za 60 THB primo na letiště! Takže se nemusím plahočit lodí na metro a dále metrem paráda! A radostí líbám postarší ženu na čelo. Né dělám si prdel. 

Opět se my trochu té lidskosti a malá pozornost vyplatili. Jak mě doma učili: Se slušností nejdál dojdeš... Věřte nebo ne v Asii to platí dvojnásob. 

 

Následující den, se loučím s recepční a evidentně šéfkou či dokonce majitelkou hotelu a dostávám menší upomínkový předmět na památku z kterého mam upřímnou radost. A cupitám na autobus.

 

Zastávku nalézám vcelku bez problémů, za několik okamžiků se již vznáším nad Bangkokem a mířím na Phuket, kde mě čekají další zážitky a Hanička s kterou si už měsíc píšu přes messenger. (Slečna z Čech, s kterou se na pár dní spojím a budeme putovat nějakou dobu spolu).

 

Asi za hodinu či dvě pohodového letu přistávám na Phuketu. Na letišti hravě nacházím stanoviště autobusu, které se nachází v levém rohu asi 100 m od východu z letištní haly. Cestou ignoruju veškeré naháněče na dopravu. Bus jede po celém západním pobřeží a zastavuje v každém "větším městě" po cestě (a jistě i na kdekoli jinde po cestě). A končí v Rawai odkud je to kousek na Big Buddhu (40. metrová socha Buddhy, magické místo s nádherným výhledem, které nesmí vynechat žádný návštěvník Phuketu!)

 

Po cca hodině a půl přijíždím na Kata beach, kde mně již netrpělivě očekává Hanička. Má budoucí spolubydlící, s kterou budu nějakou tu dobu putovat po Thajsku. Přiznávám že i já jsem napnutý jaká vlastně Hanička je a co je vlastně zač... ( S Haničkou jsem se spojil náhodou přes kamaráda, který věděl že ona jede sama do Thajska a já také. Slovo dalo slovo, to pak přešlo v činy a nyní stojím před hotelem a hledíme na sebe. Od dveří hotelu mne zdraví roztomilé stvoření s krásnými kučeravými kaštanovými vlasy, ano je to Hanička. První dojmy z mé strany jsou jen pozitivní a zdá se že Haničky také. O čemž se později asi v jednu v noci oba ujišťujeme na terase hotelu, popíjejíce již třetí lahodný mok zvaný Tiger (místní pivo).

 

Kvalita hostelu, není nijak oslnivá. Před mým příjezdem byly spatřeny v loži nocležníků ve společné místnosti jakýsi brouci. Hanička tedy bravurně vyřídila samostatné pokoje a 50% slevu. Máme tedy každý svůj pokoj, kde je toaleta se sprchou, a to i horkou a wc. Až na ten zatuchlý smrad v pokoji jsem spokojen. Chybí jen kuchyňka a společenská místnost či možnost nějakého posezení. To nám ale kompenzuje "terasa" tedy spíš balkon Hostelu.

 

Následující den, vyrážíme kolem poledne někam na snídani a průzkum města, Hanička mne zde provádí, jako zkušený průvodce, neboť zde již cca 3 noci přebývá. Večer se krmíme street food na místním tržišti, kde kupuji 6 kuřecích stripsú s pikantním dresinkem za pouhých 70 THB a tlačím je ihned do sebe, je to pecka! Den zakončujeme poněkud dramaticky posezením na pláži při pohledu na západ slunce a pivkem. Náhle, krátce po západu slunce uprostřed tmy a konverzace s Haničkou vidím v dáli na pláži stíny čehosi podivného... Vypadá to jako přerostlý pes s divně vybouleným hřbetem připomínající prase. Tady v Thajsku na pláži a prase... To je divné. Náhle se vydala stínová masa čehosi pozvolna přímo k mému sezení. Po několika vteřinách bylo jasno! Žádný pes, je to obyčejné divoké prase! A kráčí si to přímo ke mně, po asi 60 vteřinách, během kterých jsem přemýšlel, jestli utíkat nebo volat 1188 bo 112 jsem nehnutě seděl a nechal si od divočáka očuchat nohu a doufal že se do ní nezakousne. Je to dobré nezakousl, popošel směrem k Haničce významně na ni pohlédl a pokračoval dál směrem k velkému asi 60 cm kameni o který se začal drbat. My sledujíc v němém úžasu onu nečekanou scénu, takřka bez dechu a hlesu, jsme si šli prasáka ihned vyfotit. 🤣🤣🤣 Náhle prase kámen rypákem nazdvihlo a mrštilo jím bez mála deset centimetrů do dálky. Pro nás to byl jasny signál ustoupit. Pak jsme dopili pivko a hurá na kutě s radostí z tohoto zážitku. Zítra máme jít navštívit nějaké Čechy co zde žijí.

 

Následující den kolem jedenácté jsme vyrazili do asi 5 km vzdáleného Karon Beach do České kavárny. Ani jednoho z nás však nenapadlo že ujít 5 km ve 40 C° nebude snadné. Po neskutečně vyčerpávající cestě jsme konečně dorazili do kavárny Mr. Koffee kde jsme ochutnali tu nejlepší kávu co jsme v Thajsku doposud pili! A seznámili se s opravdu fajn, lidmi, kteří mají naproti hotel, v kterém jsme od následujícího dne strávili krásných sedm nocí. A můžeme všem jen doporučit, jmenuje se Luca's resort a ti lidé jsou Češi. 

  

Následujících 7 dní trávíme v pro naše potřeby až přepychovém hotelu. S parádním vybavením. (Na pokoji TV, lednice, klimatizace, koupelna wc, vypínače zásuvky postel...) V resortu bazén, kulečník bar). Se toho příliš zajímavého neudalo. Karon beach je pro mne stejná jako Kata yai beach jen s tím rozdílem že Karon je cca 4x delší. Tato oblast je ideální pro milovníky pláží a platových sportu, kde v tomto ohledu nabídne Karon o něco vice, viděl jsem zde plážový volejbal, a plazovou posilovnu, takové ty běžné stroje u pláže, co jsou zdarma. Samozřejmě už něco pamatují.

Co se týče výletů z určitého důvodu, který zde nemohu prozradit jsme byli jen na jednom, a to na tom nejlepším, každý, kdo navštíví Puket nesmí vynechat Big Buddhu! Je to něco jako svatý grál Phuketu a je z něho opravdu parádní výhled. Vstup je zdarma a lepší západ slunce jsem zatím neviděl. 

Během sedmi dní na hotelu se toho nijak moc neudálo, párkrát jsem viděl ještěrku, a to i poradnou a jednu jsem měl i na pokoji. Musím říct, že je to to nejlepší, co Vás může potkat! Žerou totiž komáry! Takže jsem tam s ní v poklidu žil sedm dní jsem v pokoji opravdu žádného neměl. Přičemž jsou velmi plaché, rozhodně od ní nehrozí žádné nebezpečí 

Nicméně co mě opravdu očarovalo je svatý grál Phuketu a tím myslím Big Buddhu. Na kterého jsem byl odhodlán vyjít pešky, po nedávném zážitku pohodového pochodu ve 40 C° na slunci jsem se už moc neřešil, ale stále jsem byl plný elánu a od místních i dle mapy jsem zjistil že se tam pěšky vyjít dá. Nicméně rozhodně nedoporučuji. Nakonec jsem si s Haničkou po mnoha úvahách, jestli pešky nebo skútrem doprali odvoz vozem a upřímně když jsem vyděl na vlastní bulvy jaký je to krpál tak bych to v tom vedru vysel sotva do půlky... :( Nicméně asi ve tři čtvrtě kopce můžete vidět sloní farmu, na kterou jsme z časových a humánních důvodů nesli. Co jsem se dozvěděl od místních tak sloni jsou v Thajsku cvičeni tak že kolem mladého slůněte postaví klec, aby se nemohlo slůně ani hnout pak ho několik dní či týdnu

"cvičeni" několik set let dle asijské tradice, které se říká phajaan, v překladu „lámání ducha.“ Pokud je slůně odchycené v divočině, pozabíjí členy jeho stáda, aby ho nehledali. Pak je uzavřeno do malé klece a znehybněno lany. Tam je bito, bodáno háky a týráno ohněm, hladem i žízní. Pokud ještě žije a zdá se dostatečně zlomené na duchu, je po několika dnech propuštěno. Málokdy klade odpor. A se svou sloní pamětí si mučení pamatuje až do konce života. Později jsem tyto nebožáky viděl na Ko Lanta a jsou úplně bez duše. Je jim to vidět na očích. Slon v Thajském divadle měl jiskru v oku, když jsem ho chtěl fotit šel se vždy schovat za billboard...
Jelikož toto podporovat nehodlám, na slonovi se nikdy nesvezu...
Nicméně naděje pro slony stále existuje. Nově vznikají záchranné stanice „bez ježdění, bez háků, bez krutosti,” které lákají na volně žijící slony neuvázané na řetězech. Zde se pohybují svobodně a bez příkazů. Výcvik je pak prováděn nikoli na principu trestů, ale odměn. Jako například v Nature Elephant Park v Chiang Mai – v nejznámějším projektu tohoto druhu v severním Thajsku. Park sdružuje slony, které se podařilo zachránit od těžké práce, předvádění cirkusových kousků ve sloních kempech, nebo které vysvlékli z postroje k vožení turistů...

Ale zpět k Big Buddhovi. Po tom, co jsem došel k tomuto monumentu jsem užasle hleděl na ten výhled. Poté jsem vyšlapal asi 345 schodů a spěchal za Buddhu, kde jsem viděla nádherný západ slunce. Když jsem se vrátil nad schody podél obou stran zábradlí sedělo několik opic. Jedna, ta nejdrzejší si to zamířila přímo k popelnici, kterou porazila, přičemž se z ní vysypalo několik odpadků opice se v nich chvíli přehrabávala skoro jak bába v sámošce a vytáhla z ní pytlík chipsů! S tím se hbitě přesunula na "římsu" schodiště kde měla parádní výhled na město. Tam se uvelebila a tupě hleděla do dáli, přitom zobala chipsy. No úplně jsem si představil sebe u TV, stejný vyraz podobné pocity. 🤣🤣🤣
Tak tohle jsem opravdu ještě neviděl v němém úžasu jsem pozoroval tule příhodu spolu s dalšími asi 30 lidmi a ohleduplně jsme toto dokumentovali svými iPhony a fotoaparáty s bleskem. Ostatní opice pozorují z povzdáli Homo sapiens sapiens, co zde vyvádí a vydávají podivné skřeky jako by se smály... 
Večer zakončujeme s průvodcem v místní restauraci, kterou nám doporučil, kde se oddáváme pravému Thajskému hodování. Objednali jsme několik jídel, které umisťujeme do prostředí stolu a vychutnáváme každé druhé sousto. Dnešní den se povedl.

Následující den plánujeme odjezd na další den a kupujeme online jízdenku lodí z Phuket city na ostrov Ko Phi Phi, a to za pouhých 350,- thb k našemu úžasu v aplikaci zjišťujeme že za 2 dolary nám přistaví minivan na místo určení a odvezou až k lodi. Naše původní plány na cestu se rychle rozplynuli s vidinou toho, že ušetříme každý přinejmenším 170-250,- thb za cestu do přístavu. Navíc dosti složitou museli bychom objíždět pul ostrova a nějak přesedat někde v Phuket City.

Ráno vyrážíme smluveným busem, který nás vyzvedává přesně na čas na smluveném místě a míříme do loděnice v městě Phuket, kde máme asi 45 min. čas, který využíváme k nákupu jídla Dávám si tuňákový sendvič se značnou přirážkou, ale je výborný, tuňáka asi ráno vylovili z moře, mňam! Jelikož, dva tousty evropský žaludek stokilového chlapa nenasytí pídím se po dalším závdavku. Nalézám stánek s Burgery. Né že bych je nějak miloval, ale co se dá dělat. Volím kuřecí. Tak tak stíhám loď a již na lodi do sebe láduji snad nejlepší Burger co jsem kdy jedl!!! Uvnitř je opravdový kus kuřecího masa no slast, ještě pár hranolek a připadám si jako bych spořádal celého kance. Čeká nás dvouhodinová plavba na jejíž konci vysněný ostrov Ko Phi Phi.

Ještě během plavby začíná pozvolna pršet, to pak přechází ve slušný slejvák a poněkud se rozboří i moře. S Haničkou tedy prcháme z nezastřešené časti lodi do přechlazené kryté kajuty, kde pro změnu klepeme kosu.

Po hodině strávené v "lednici" konečně vidím obrysy ostrova. Za několik okamžiků vylézáme z lodi bereme batožinu a cestou nás chladí kapky deště. Během okamžiku se domlouváme a pádíme rovnou na hostel déšť ne déšť.

Po ubytování kupuji deštník a vydáváme se na průzkum ostrova. Přeci nebudeme sedět na hostelu.

                                                                                                                             

                                                                             Výlet 
Konečně se vydávám na první výlet lodí po okolních nádherách... Hanička zůstává na hotelu necítí se dobře, bolí ji hlava a je nějaká ospalá. Ohleduplně ji popřeji brzké uzdravení a peláším na snídani. Cestou si kupuji lístek na můj první výlet. Za dvě hoďky, začíná mé "dobrodružství". V mezičase do sebe nasoukám super tuňákový sendvič za 100THB olíznu si všech jedenáct prstů a pln očekávání se vracím k cestovní kanceláři, odkud vyrážím s již zde čekajícím, jak se později ukázalo, prvním důstojníkem mé výletní lodi. Cestou se asi 3x nebo desetkrát zastavujeme a jednotlivých kanceláří a sbíráme další a další "nešťastníky" kteří si objednali stejný výlet co já. Konečně jsme v přístavu. Je nás asi přesně osmnáct. Zastavujeme u jakési roztodivně vyhlížející sochy, napůl člověka napůl zvířete, kterou jsem si nevyfotil, neboť jsem došel k závěru, že by to nikoho nezajímalo. Od prvního důstojníka dostáváme pokyn ať se vyčůráme, že v lodi není kde, jelikož nemá WC. Za několik okamžiků nám kdosi mocným hlasem pokyne, nechť se nalodíme, dovtípil jsem, to bude kapitán škuneru. Obratně skáčeme do lodi, která vypadá že již něco pamatuje. Typický Thajský dřevěný škuner vypadá bytelně. Pohupuje se u kamenného mola a zde je mé první dobrodružství. Při samotném nalodění se chytám čelního trámu lodi, načež se my zbytek lodi poněkud vzdaluje a já si ten metr netroufám skočit, neboť nevím, jestli loď neodpluje ještě dál... Po několika minutách, které my přijdou jako věčnost se konečně naloďuji zaujímám místo v poslední řadě u motoru lodi u pozice kapitána. Který nám těsně před odplutím představuje posádku, tedy prvního důstojníka. Načeš nastartuje motor a s obratností sobě vlastní se řítí z loděnice. 1. důstojník, svalnatý chlapec, asi metr padesát pět cm vysoký, útlého pasu i věku, který se ještě asi ani neholí. Zručně odsouvá jednotlivé lodě a kapitán občas o některou zavadí a nepatrně odře! Vypluli jsme na z přístavu.

Hned první zastávka je nečekaná, asi po 3-5 minutách ještě v zálivu ostrova Ko phi phi zastavujeme u skalního výběžku ostrova z kterého jsme vyrazili. Kapitán svým hrubým hlasem hlesne dis is monkey... (tady jsou opice) Načeš se všichni koukáme napravo, kde nic není, na levo, kde taky nic není. Potom na horu, kde taky nic není během toho připlouvají další asi tři lodě. Všichni dělají totéž, co my a nic!!! :( Načeš někdo zavolá monkey, tak všichni vystrčí hlavy z lodí a hledí do leva, do prava, nahoru a zase nic..! Ptám se několika lidí v lodi, zda zahlédli monkey, nikdo opici nevidí. Načeš někdo znovu hlesne monkey. Ano, teď už je to pravda! Na mnohých skalních výčnělcích se skutečně začínají objevovat opice, jako by je někdo přičaroval. To, co se teď udá byste jistě čekali... Většina lidí skáče z lodí a plave přímo ke skalnatým výčnělkům za malými opičáky, které mají asi poloviční velikost opice z filmu Pařba v Bangkoku. Na některých z nich visí ještě menší opice, které a balancuje jim na zádech, to budou asi mláďata. 🤣 Pozoruji to vše z lodi a ptám se kapitána mojí "vynikající" angličtinou, jak dlouho tu budeme, že bych se snad též osmělil skočit do vody. Kapitán na mne významně pohlédne, pochopil, otočí rukou vodorovně a na zpět a říká jeho "vynikající" angličtinou I not time. Pochopil jsem, němá hodinky... 🤣🤣🤣 Načeš se ohlédnu směrem k opičímu divadlu a co nevidím, zrovna v okamžik, kdy jsem otočil hlavu, nejodvážnější samec z opičí tlupy, mohutným skokem skáče mezi hordu natěšených turistů. Ti začnou povykovat a plavou zpět k lodím, opice se však nevzdává a jednomu z nich bere malý banán!!! Dvěma mocnými skoky, jak z pohádky od trošky je zpět na skalním výčnělku. Válím bulvy.  Načeš se opice pouští do banánu a nějak se jí ho nedaří otevřít, což si získalo pozornost všech zúčastněných asi 76 turistů. K úžasu všech zúčastněných je banán plastový přívěšek! 🤣🤣🤣 Chudák opička, takový skok a pro co, kus plastu. Odhodlávám se! Beru vestu a chopím se schůdků, načež kapitán zavolá go in the ship, finish! V myšlenkách škrtím kapitána... :(

Pokračujeme dále. Po několika minutách odplouváme od ostrova Ko phi phi na rozbouřené moře a míříme k ostrovu který nikdy neměl jméno, né dělám si prdel, jmenuje se Ko phi phi Leh a je vzdálený asi 3Km od ko phi phi. Na tyto dva kilometry nikdy nezapomenu, pro mě nejsilnější zážitek z celého výletu!!! Už jsem na podobném výletě byl na Filipínách před rokem, ale tamější moře bylo klidné jak voda na rybníce. Ale to, co jsem zažil v Thajsku bylo něco, loďka se po vynoření ze stínu ostrova Ko phi phi ocitla na rozbouřeném moři, nevím, jestli to bylo těmi čtyřmi předešlým propršenými dny nebo čím, ale loďka se doslova zmítala ve vlnách, pohupovat ze strany na stranu vlny byly jeden až dva metry vysoké a co chvíli jsme byly ve vzduchu, nebo se ocitly ve "spodní vlně" měl jsem z toho takový ten super pocit v žaludku. Chvílemi nám na horizontu mizeli okolní lodě, které měli stejný směr! Když tu začal kapitán zpívat podivnou píseň kterou jak jsem se podeji dozvěděl od 1. důstojníka odháněl zlé duchy. Načeš se ozval podivný zvuk připomínající mé bujaré mládí, po řádném prozkoumání lodi jsem se ujistil je to tak! Jeden člen našeho společenstva mohutně zvrací do pytlíku!!! V myšlenkách jsem běžel k němu s kynedrilem a utřel mu ústa kapesníkem. Pak jsem se probral a dál hledím na tu " parádu" a užívám si každého okamžiku! Připadám si jako na matějské na super horské dráze! Po nekonečných pětadvaceti minutách připlouváme k vedlejšímu ostrovu a moře se uklidňuje. Kapitán nám sděluje že zde můžeme vidět rybky, korali atd. Ptám se ho tedy nemáš šnorchl brýle??? On začne šmátrat v lodním pytli a říká šnorchl brýle jsou na Phi phi, sorry a nasadí výraz zbytého psa. :( Nevzdávám se! A říkám, Really? Why? ( opravdu?), (proč?) Načeš na mne kapitán významně prohlédne a podává my šnorchlo brýle. Během mého rozhovoru 1. důstojníka hbitě rozdává šnorchlo brýle na přídi lodi. Po vzoru všech přítomných beru záchranou (přeci jen je tu sakra hloubka a bizardní představě, že by mně čtyřiceti kilový kapitán, nebo jeho pobočník táhli z moře nevěřím) a tak si vestu mocně uvazuji na tělo. Skáču do vody a oddávám se šnorchlo radovánkám, po bez mála hodince, co se do syta nabažím této kratochvíle, připlouvám k lodi těsně pod schůdky, s hlavou pod hladinou, to abych využil každičké minuty hledíce na roztodivné mořské potvory, kterých je v Thajském moři požehnaně. Všude kolem lodi plave mnoho krásných žlutých rybek. A tak se vynořuji až u schůdků do lodi, sundávám brýle a vyšvihnu se zprudka vzhůru, když v tom se mi takřka před obličejem zjeví obří prdel německé turistky, která se rosolovitě pohupuje ze strany na stranu. Jak se, tak ženština souká vzhůru do malého škuneru, který v tu chvíli vypadá že vydlabali jen pro ni, zaháním chmurnou představu kolize a jejích následků, která pro mě byla málem fatální. Ta na mě spadnout tak by mi ani plovací vesta nepomohla a mohl jsem skončit jako potrava pro ryby. Tak tak jsem se vyhnul a tuto nehodu odvrátil, sklouznutím zpět do vody, přežil jsem!

Další zastávka je na miniaturní pláži pro dva až tři lidi, kde kotví asi pět až sedm lodí a my dostáváme každý i ten poblitý chlapec. Polystyrenovou krabičku s jídlem, uvnitř je teplá rýže a jakési Thajské bambus výhonky a další pochutiny z místních lesů, chuťově je to dobré, většina pasažérů včetně mě spořádáme obsah během asi čtyřiceti vteřin. A vydáváme se na průzkum oné "obří" pláže pro tři lidi a jejího okolí. Já mocně znectím její nejtemnější kout vykonáním potřeby, přičemž hledím do útrob nepropustného pralesa, který se pyšně roztahuje od pláže dále do útrob ostrova. A říkám si, neboj nic ti ho neukousne.

Dále pokračujeme na zavřenou pláž, kde se točil film Pláž, která je však uzavřena, tak jen z dálky asi dvě stě, až pěti set metrů dělám neskutečně odporné fotografie, tak krásného místa. :( Dále obeplouváme ostrov, kde následuje několik naprosto nezajímavých zastávek. Během plavby pojídáme lahodný ananas, který nám oloupal a nakrájel zajímavým paznehtem s tupou špičkou a několika zuby na ostří, náš 1. důstojník. Připlouváme k další pláži, na které jsou opice, tři naši nadšenci se směle vydávají směr pláž. Váhám, ale odhodlávám se a skáču do vody. Mocně se valím ke břehu na sobě, záchranou, vestu, šnorchl brýle a náhubek s trubicí pro dýchání pod vodou, k tomu na krku špagát, na jehož konci ve vodotěsném plastovém pytlíku mám svůj vodotěsný telefon Samsung. Nasazuji brýle strčím hlavu do vody a hledím na koráli, rybky a mnoho mnoho mořských ježků, (pro neznalé, vypadají jako ježek v kleci bez klece a trny mají asi 10-15 cm!) Téměř doháním tři nadšence, když tu nohou narážím do korálového útesu a cosi se otře o mé tělo a nohu. Mírně panikařím a během cca "dvou vteřin" se ocitám u lodi. K mému úžasu vedle naší lodě je další loď, kterou mocně odstrkuji a proplouvám mezi nimi v naději nalodění po schůdkách na levoboku lodi, kde jsem sestoupil do oceánu. Ale schůdky tam však nejsou! Načež na mne gestikuluje jedna z pasažérek lodi, že jsou na druhé straně. Konečně se soukám do lodi a jsem zpět na své pozici u kapitána a motoru lodi. Obratně se jedním, druhým a pátým pohybem mé ruky, zbavuji vesty a šnorchlu. a sleduji "olejové" skvrny na mořské hladině a kapitána vedlejší lodi, jak čistí motor nejspíše petrolejem, soudě dle odporného zápachu. Poohlédnu se na nedalekou pláž plnou opic a pomyslím na ekologickou katastrofu. Načeš se ozve ohlušující rána, pak druhá a třetí, to náš kapitán zuřivě mlátí kladivem do ozubeného kola, které vyjmul z motoru lodi a snaží se jej asi rozpůlit... První kapitán má obě ruce zasviněné skoro až po lokty od černého mazutu. V němém úžasu pozoruji tuto scénu a říkám si, tak jsme dojeli... Rychle se však vzpamatuji, neboť den se pomalu mění v soumrak a blíží se západ slunce. S maximálním taktem a pochopením v intonaci hlasu mě vlastní se ptám kapitána, kdy asi vyrazíme na sanset (západ slunce). Kapitán zakroutí zápěstím a já se dovtípím že nemá hodinky... První důstojník svou olezlou černou rukou od mazutu uchopí nůž a říká: in twenty minutes we go (za 20 minut vyrážíme). Poté s ním cosi pižlá v motoru. Pak znovu a znovu až je také celý zasviněný. Ano s tím nožem, kterým nám láskyplně nakrájel ananas. To bylo jistě poprvé co se s ním hrabe v motoru namlouvám si. Následuje několik ran do ozubeného kola, podeji do motoru a po nekonečných asi pětatřiceti minutách, kdy už slunce téměř olizuje oceán, konečně vyplouváme! K mému úžasu opět na ono rozbouřené moře! Loďka se migotá ve vlnách a otrávená pasažéři se už ani na západ slunce netěší evidentně se chce všem zpět na břeh. Nicméně několik nadšenců, včetně mě hbitě pořizuje několik snímků krásného západu slunce na rozbouřeném moři. Asi po dvou minutách se opět projeví žaludek onoho nešťastníka a opět zvrací, tentokrát nemá pytlík, tak pozvrací část levoboku z vnější strany lodě. Příště si jistě vezme kinedril do svého batůžku. Čeká nás ještě poslední zastávka na ostrově, kde po západu slunce svítí plankton, načeš připlouváme k dalším dvěma lodím v klidných vodách a kapitán se nás táže kdo z vás chce vynechat poslední zastávku ať zvedne ruku. Nikdo nic. :( Znovu tedy zopakuje otázku. Ano pochopil jsem dobře budu dřív doma zvedám ruku společně s pětadevadesáti procenty cestujících až na dvě Francouzky, které by plankton rády viděli. Kapitán je tedy vykáže lodi loď vedlejší a říká udělejte místo pro pět lidí. Evidentně taky hlasovaly. Následně nastupuje na naši pramici 7, ano sedm lidí... 🤣🤣🤣 Takřka během okamžiku jsme konečně u břehu, nadšeně skáčeme z lodi do vody, která sahá asi po kolena. Přežil jsem, jdu to oslavit vydatnou večeří. Už se těším na další výlet!

Další výlet, se ale nekoná. Následujícího rána mě z ničehož nic začne bolet levé koleno! Běduji naříkám, to však nepomáhá. :( Po několika hodinách prozevlovaných na hotelu se zvedám a pajdam nahoru na vyhlídku. Přece nebudu trčet v hotelu! :(

Následující den ráno mně opouští Hanička. Končí jí vízum a pokračuje dál do Malajsie. Tedy se loučíme, již den předem se závěrem, že naše spojení bylo plodné. Ráno již jen rychlé obětí a klapnutí dveří a jsem zase samy.

Po zbytek dne šetřím koleno, které stále bolí a užívám pohostinnosti ostrova. Konečně se odhodlávám a zkouším Thajskou masáž. Ze dvou slečen před studiem vybírám tu hezčí a o generaci mladší. Za pár okamžiku se zmítá na mém těle držíce se tyče u stropu a nohama zabořenýma do mých zad! Je to paráda! Některé procedury masáže jsou dosti bolestivé ale nevydám ani hlásku. A plně se podvoluji tomuto "rituálnímu tanci"... Po hodině sladkobolného potěšení platím 300thb Plus 100thb jako tip. Byl jsem spokojen masáž sem si užil.

Zítra mně čeká přesun na ostrov Ko Lanta.

 

Ko Lanta

Následují ho dne jsme se rozloučili s Haničkou, která se přesouvala do Indonésie a já na Ko Lantu. Ráno jsme se objali zatlačili slzu a šli si každý svou cestou. Kolem jedné jsem vyrazil na přívoz a koupil jízdenku na Ko Lantu. Měl jsem na výběr mezi pomalou a rychlou lodí s rozdílem cca 300Thb. Zvolil jsem pomalou a ušetřil pár korun. Při nalodění jsem s podivem zjistil, že je možné jet jen v kajutě, a nikoliv na horní palubě. Ta, není na to ani nebyla přizpůsobena. Sedadla byla jen v podpalubí. Poté co jsem se usadil spolu s dalšími cestujícími nás „první důstojník“ informoval, abychom si zavazadla dali na vyznačené místo. Jelikož jsem strategicky seděl v poslední řadě. (abych v případě potopení rezavého škuneru, kterému zde říkají loď. Měl větší šanci na přežití). Jsem si krosnu strčil pod sedačku se skromností sobě vlastní a nedbal nařízení „prvního důstojníka“. Když si toho však všiml, rázně leč slušně jsem mu vysvětlil že bych si rád krosnu ponechal tam kde je. Chvíli přemýšlel a pak svolil. Při asi čtyř hodinové plavě jsem si krátil čas sledováním obřích švábů rodu Gigantus, kteří tu a tam lezli po podlaze lodi. Doufajíce, že se ke mně nepřiblíží.

Po dvaadvaceti minutách ke mně přistoupil muž v obleku a ptal se, kde jsem ubytovaný a zda-li, nechci dopravu k hotelu. Co je ti do toho pomyslil jsem si… Poté jsem si nechal vysvětlit a dumal. Vzhledem k tomu že jsem „ušetřil“ za pomalejší loď jsem se rozhodl nabídky za 200,- THB využít. Později se ukázalo že jsem udělal velmi výhodný obchod, jelikož taxi je na Ko Lantě vcelku drahé a ke mně na hotel by vyšlo na kolem 500,- THB ☹.

Po vylodění, jsem se spolu s asi patnácti spolucestujícími ocitl v maličkém přístavu, kde bylo několik taxikářů. A jeden obchod. Už, tam my bylo jasné že jsem udělal dobře. Několik nás naložili na Pickup, nedbajíce Evropských bezpečnostních standardů a jelo se. K mému úžasu jsem pokecal s jedním párem z Čech, kteří, mi dali několik tipů na výlet.

Když jsem dorazil do hotelu milá recepční zahalená v šátku a oděna v nikábu my sdělila, že mne v rezervační listině nemá. Po dvaceti dlouhých minutách dohadování přišel manažer hotelu, který mne ujistil, že to bude nejspíše v pořádku, neboť se data z Hotels.com propisují 2x denně ať ještě vydržím. Jelikož, jsem rezervaci vytvořil včera v podvečer dává to smysl. Po chvíli se ukázalo, že je vše v pořádku a již jsem pelášil na pokoj. Pokoj byl vynikající, dvoulůžko, postel, TV, lednička, sprchoví kout pro tři osoby. A před okny bazén. Tak, konečně pěkné ubytování.

Po prohlídce hotelu jsem se vydal na prohlídku vesničky, kde jsem byl ubytovaný. Kolem hotelu je několik primitivních leč romanticky vyhlížejících „restaurací“ z bambusu. Vlastně se ani nedá říci prohlídce vesnice, poněvadž jsou obydlí a resorty roztroušeny podél pobřeží všemi směry a táhnou se snad do nekonečna. Opodál jsem narazil na špinavou zátoku plnou všemožného harampádí, plnou kmenů pneumatik a plastových odpadků všeho druhu.

Naproti zátoce je několik romanticky vyhlížejících resortů, které jsem později navštívil. Jídlo bylo také dobré. Po asi dvou hodinové procházce okolím, jsem se vrátil do hotelu a skáču do obřího bazénu na tři tempa.  Večer pouštím klimatizaci přikryju se prostěradlem a jdu spát.

Po asi třech minutách slyším podivný rachot kolem skříně a okamžitě si vybavím švába z lodi a svítím baterkou ke zdroji nezvyklého zvuku tření klepet a slizu. Ve chvíli, kdy vidím 3 cm tykadla, a 4-5 cm tělo obřího švába poleje mě pot. Estli jich tu je víc, určitě mě do rána sežerou! A tak sedím na posteli a přemítám o nezvaném hostu. Po nekonečných pěti minutách usilovného přemýšlení mne napadá, že bych ho mohl zkusit lapit do krabičky od vypitého jogurtového nápoje, a tak rafinovaně hrabu v koši pokládám nástrahu kolmo ke skřínce, za kterou se nezvaný host uchýlil. Teď musím zhasnout, nu což.. Nyní vyčkávám, jak jestřáb, co krouží nad polem čekajíce na zajíce... Náhle slyším, tupí zvuk, jak když šváb spadne do nastražené krabičky. Rozsvěcím baterku a mocným skokem přiskakuji k pasti na švába a šroubuji víčko na nádobu. Dílo je dokonáno, je uvnitř! Odhazuji krabičku i se švábem do koše a snažím se usnout, načež se od koše line hlasité pomlaskávání, jak si šváb pochutnává na zbytcích jogurtového nápoje. V mžiku se přemisťuji ke koši sáhnu po krabičce a začnu s ní zběsile migotat nahoru a dolů doufajíce, že se šváb na své první centrifuze poblije a zdechne. Když se konečně uklidním z vášnivého běsnění, utírám pot z čela a v tom mne napadá, jak se ho nadobro zbavit. Napouštím umyvadlo potočím víčkem, aby dovnitř mohla voda a nádobku zcela naplním. Tak dopadl nezvaný host… 

 

Ráno mne probudí pronikaví hlahol linoucí se snad ze všech stran. Alláh Agbar! V určitém intervalu se to stále opakuje.  Můj konečně pěkný hotel a pohoda se mění v neklid, rázem si připadám jako zmatený šváb, když lítal vzduchem v uzavřeném prostoru a hlavou mi běží nejhorší možné scénáře… Po chvíli se proberu z agónie a vstávám. Nu což musím se mrknout co se děje. Vylezu z hotelu a hned vedle něho je menší budova a u ní sandále snad z celé vesnice a je mi to jasné, mešita jak vyšitá, tu jsem při přijedu nijak nezaznamenal. Trochu se uklidňuji a jdu se nasnídat do protějšího bambusové restaurace. Po snídani již ono Alláh Agbar utichlo a je klid. Jdu se projít dále po „vesnici“ a cestou zpět se stavuji na oběd v jednom z lepších resortů, který zeje prázdnotou. Ostatně jako celá tato oblast je tu vyloženě liduprázdno. Spolu s asi pěti hosty užívám klidu a pohody zírajíce na oceán a popíjejíce nápoj s ledem, užívám klidu. Cestou zpět se stavuji v „cestovní kanceláři“ a sonduji co se dá v okolí podniknout. 

Následujícího dne mne opět budí hlasitý hlahol Alláh Agbar! Tentokráte mi to nedá a takřka ihned vyrážím ven z hotelu. Domlouvám si na následující den výlet do místních mangrov a přilehlého okolí rychlím člunem. Po zbytek dne užívám klidu a pohody seznamuji se se dvěma zajímavými hosty kteří také cestují sami. Jeden z nich je charismatický muž zhruba mého věku, od kterého se dozvídám, že se živí jako fotoreportér a novinář a je zde na dovolené. Nedávno se vrátil z válečné oblasti, a tak potřebuje od všeho detox. Druhá cestovatelka je Holčina kolem šesti dvaceti tureckého původu žijící v Rakousku. Přijela do Thajska nedávno, po měsíční návštěvě Srí lanky, kterou si moc pochvalovala, divil jsem se, že cestuje sama na to mi bylo řečeno, že se nebojí a že tam bylo bezpečno a lidi velmi milý. Když si jdu do pokoje pro sušenky, vidím na chodbě odporného osminohého hosta, který má asi šest až sedm cm jak si to svižně peláší přede mnou v tom zatočí na chodbě doprava a vleze mi škvírou pod dveřmi přímo do pokoje! ​Z představy že mně bude v noci otravovat to jdu jako správný Čech nahlásit na recepci. Po chvíli přesvědčování se mnou vyráží recepční na misi SPIDER vyzbrojí se smetákem a lopatkou a v mžiku vniká do světnice, během okamžiku vybíhá z pokoje držíce v těsném sevření onoho nezvaného hosta a vyhazuje jej asi dva metry od bazénu do porostu… Valím bulvy, ale vlastně byl problém vyřešen a ani já bych tu potvoru nezabil, řídím se jednoduchým pravidlem Buddhy: „Neusmrcujte, nýbrž ctěte život.“ 
 

Následujícího rána mne vyzvedává auto a jedu vstříc novému dobrodružství. Během asi patnácti minut se ocitám v maličkém doku asi s dvacítkou dalších lidí. Na molu se slunce odráží od tří lodí, dvě lodě, nebo spíše čluny mají dva silné motory, Yamaha, a už od pohledu na mě čluny působí spíše sportovním vzezřením. Po chvíli fasujeme plovací vesty a nasedáme. Během chvilky se ocitáme v ústí široké řeky a kde mladý asi pětadvacetiletý kapitán přeřadí na vyšší stupeň a loď vyrazí, jak střela načež začne s lodí mladík kroužit do kola až se loď nakloní na tolik že se dá dotknout rukou vody. Mazec! Tomu říkám pořádná jízda, užívám si rychlé jízdy. Po asi třech otočkách vyrážíme svižně směr mangrovy, cesta je celkem dlouhá, a tak si ji myslím všichni užíváme. Po nějaké době zpomalujeme a koutkem oka si všímám že kapitán rozřízl pomeranč. Načež se loď začíná přibližovat blíž a blíž k mangrovu, kde je za okamžik vidět tlupa asi dvaceti skotačících opic. Kapitánův pomocník zkušeně láká opici na loď což se mu daří, a tak máme nového pasažéra, který je z nás stejně v rozpacích jako mi z něho. Jelikož jsem zkušený cestovatel držím se od našeho nového hosta v patřičné vzdálenosti, přeci jen je to divoká opice a rozumný člověk by se k té potvoře nepřibližoval, natož se ji pokoušel pohladit, to je spíše taková lidská blbost. A tak pořizuji několik snímků a s radostí sleduji že je primát vcelku přátelský a bere se od pomocníka další ovoce. Poté co se s opicí "každý" vyfotí hodí pomocník do vody větší množství ovoce a opice jej následuje. Ze břehu se však žene početná skupina pomocníků, kteří ji s ovocem hodlají "pomoci".  Následuje delší projížďka mangrovy, zakončená zastávkou v místě, kde se voda rozšiřuje na trojnásobek. V dáli vidíme malé stavení na vodě s delším dokem, kde je zaparkovaných asi 15 kajaků. Do kterých si "zkušeně" nemotorně přesedám. Po minutové instruktáži, jak ovládat oboustranné pádlo se s vervou mě vlastní vydávám na svou první cestu kajakem. Vůbec si nepředstavuju, jaké potvory žijí v místní kalné vodě a nemyslím na žádný díl s Jakubem Vágnerem, jsem" zcela klidný“. Po pěti deseti minutách jsem si osvojil techniku pádlování a jsem z kajaku nadšená a závodím s dalšími dvěma páry na lodích a užíváme si této zábavy. Po radostném vítězství ze závodu o třech lodích dělám velký okruh až za roh přímo k mangrovům, které mi připomínají temný hvozd z pána prstenů... Bohužel jsme časově omezeni, a tak nasedáme zase na loď a výlet se chýlí ke konci, kde ještě zakroužíme zběsilou jízdou. Z doku nás zas rozváží na hotel. Výlet byl super! S pocitem blaženosti se vracím na hotel. Výlet vyšel cca na 1000 thb, což mi přijde fajn, rozhodně to za to stálo!!! 

Následující den si domlouvám vytoužený transport k benzinové pumpě odkud bych kolem sloní farmy rád vyrazil mrknout do džungle k místnímu vodopádu. Zbytek dne lenoším na hotelu a povídám si u bazénu se zmíněnými cestovateli, večer je nádherný výhled na hvězdy, krásně je vidět mléčná dráha. Po chvíli se k tomu přidá mrak přes půl oblohy, z kterého jdou občas blesky, spolu do hromady je to nádherná dechberoucí scenérie, nezapomenutelný zážitek! Dělám pár snímků a těším se na zítřejší džungli.

Ráno mne v hotelu vyzvedává místní taxikář oděn v tradičním muslimském hábitu, má jaké set pánské šaty. Pro mne zcela netradiční pohled a na okamžik váhám, jestli s ním chci kamkoli jet. Ale což, jak jsem se již dozvěděl, Ko Lanta je muslimská část Thajska a žije zde početná mírumilovná muslimská populace ostatně i hotel patří muslimům, možná proto se tu ani nevaří a nepodávají alkoholické nápoje. A tak nasedám a ukazuji na telefonu kam potřebuji odvést po pár minutách složité komunikace (neboť má angličtina je velmi jednoduchá) se domlouváme že mne na stejném místě zas vyzvedne. Že mu mám napsat na messenger a za hodinku přijede. Tak to bude ještě zajímavé říkám si, no uvidíme... Po asi půl hodince přijíždíme na místo a já vystupuji u benzinky u které je jen jeden větší domek a v okolí vidím asi tři stavení a opodál vytouženou džungli. Na benzince kupuji vodu a sušenku a hurá na výlet. Po chvilce míjím nádherný keř mé oblíbené květiny s nádherně zbarvenými listy (Kroton - Codiaeum variegatum) Opodál vidím u cesty přivázaného slona s nejsmutnějším výrazem, který jsem kdy u zvířete viděl, smutný pohled na ostudu Thajska, nelidské zacházení s tímto národním symbolem Thajska vezme člověka za srdce, nejradši bych si slona pomazlil a trochu ho rozveselil, ale nemusel by to dobře pochopit a tak se této myšlenky vzdávám a pokračuji dál, po chvíli se mi pod nohama pletou tři koťata, ať udělám krok kamkoli, pořád je mám u nohy, potvory jedny roztomilí se ne a ne odlepit. Nakonec popoběhnu až k opuštěné kamenné chalupě, která již pomalu srůstá s džunglí, jež ji částečně požírá, a tak to vypadá trochu jak z pohádky. Opodál míjím krásnou menší nádrž s průzračnou vodou, do které bych v 35C nejraději skočil! Když ji obcházím po pěšině již vstupuji do džungle, kde si přeci jen beru do ruky pořádnou sukovici, kterou hbitě buším před sebe, abych vyplašil případnou havěť, které bych mohl padnou za oběť. Samozřejmě tím myslím hady, nemají rádi vibrace a tak jsem tuto techniku odkoukal z jednoho dokumentu, přeci jen mám myslím všech pět po hromadě…  Po pár krocích džunglí slyším pronikavý zvuk, něco mezi obří cikádou a motorovkou a tak naslouchám a naslouchám a onen ohlušující zvuk jistě vydávají cikády, jelikož se line ze všech stran a je až ohlušující, nejspíše oslavují můj příchod do džungle  Jak se tak pozvolna proplétám pěšinami džungle se náhle pěšina dělí na tři, ale to v mapě nemám a tak chvíli váhám a v tom z poza rohu vyjdou dvě holky evropského vzezření, tak to je bizár říkám si a oni na mě, že jdou k vodopádu a tak nějak nevědí kam dál, jestli prý neporadím a tak jim ukazuji mapu v telefonu dáme hlavy do hromady a dál prostupujeme džunglí spolu až po chvíli přicházíme k vytouženému cíli, kde na nás čeká příjemná mělká oáza chladivé vody, do které se ihned vrháme a osvěžujeme se. Onen vodopád, který jistě v období dešťů bude vypadat mnohem působivěji, má ovšem jen asi deset metrů a voda teče velmi skromně. Inu což, i tak jsem spokojen. U vodopádu je ještě asi pět lidí s místním průvodcem, a tak trochu povídáme a po chvíli holky odchází já ještě lenoším a odpočívám, když si všimnu že odchází i skupina s průvodcem, jdu nenápadně za nimi. Přeci jen budou vědět kudy na zpět lépe než já… K mému překvapení jdou korytem říčky, která příjemně chladí, a tak je cesta velmi příjemná, v mích vynikajících sandálech značky Cat, se mi ťapká nádherně. Co čert nechtěl se mi skupina po nějaké chvíli ztratila z dohledu a už jsem je nenašel, co teď říkám si. Zpátky je to kus cesty, a to se mi nechce absolvovat, a tak mi bleskne hlavou, že jsem cestou k vodopádu, řeku dvakrát překračoval, a tak se rozhodnu pokračovat korytem řeky dál dolů, kam jinam by asi vedla než do toho jezírka, co bylo na začátku, a tak hbitě skáču z kamene na kámen jak kamzík, načež přede mnou přistane menší kámen a pak další a další kusy lesa. Podívám se nad sebe a tam vidím tlupu opic, jak skřehotajíce ať vypadnu, že tady je to jejich teritorium, a chvilku přemýšlím co teď, přece se nebudu vracet, opice zatrolené, a tak se vzmužím pevně uchopím svou sukovici a hbitě si to mířím dál korytem řeky. Po pár desítkách metrů odstřelování ustane a po opicích ani vidu ani slechu. Konečně jsem v bezpečí, klidnou chůzí pokračuju korytem řeky a za okamžik jsem již na pěšině kterou jsem řeku již dříve překračoval. Za pár okamžiků míjím sloní farmu, benzínku a v dáli vidím pěknou liduprázdnou pláž, na mapě ověřuji, jestli je přístupná. Zdá se že ano, tedy se tam vydávám na průzkum. Po chvilce vidím na drátech další tlupu opic, jak si mne se zájmem prohlíží a totéž dělám já, a tak si tiše vyměňujeme pohledy, dělám pár fotek, a tak přicházím na pláž kterou vyhodnotím jako zajímavou. Odpočívám posiluji se sušenkou, ale mám hlad jak vlk, píšu mému řidiči, který však nereaguje… A tak si vzpomínám že při cestě sem jsme míjeli několik bambusových stavení, které vypadli, jako restaurace což mi mapa potvrzuje, a tak se vydávám po silnici směrem civilizace. Po asi kilometru a půl přicházím k bambusovým terasám na samém vrcholku skalisek s nádherným výhledem na moře. Objednávám si nějaké ovoce a něco k pití a kochám se nádherným západem slunce. Během toho se spojuji s řidičem a posílám fotku místa kde právě jsem. Je to nádhera zažívám jeden z nejkrásnějších západů, co jsem kdy viděl úžasné. Za soumraku přijíždí i odvoz, a tak mám další krásný zážitek. Večer po náročném dni usínám, jak batole. 

 

Následující dny, trávím ve společnosti oněch dvou hostů a užíváme pohody skromného hotelu, příliš vyžití zde není a pro osamoceného cestovatele je deset dní na Ko Lantě příliš! Ale pro pár to tu musí být super, to se člověk zabaví lépe. 

Následuje přesun na letiště a odlet na Tchai wan, ale to už je jiné povídání

Add your own content here. Click to edit.

bottom of page